585 let od vzniku knihtisku aneb vzpomínka na výrobu Železničáře

V příručním slovníku naučném se píše, že knihtisk je mechanické rozmnožování psaného textu za pomocí pohyblivých liter, tiskařského lisu a černě. Knihtisk se zapsal do světové historie jako jeden z nejdůležitějších vynálezů, a i když se stále ještě tato tisková technika používá, patří v současné době již do minulosti a tvoří raritní technologii. 
Podstata knihtisku byla známa nejdříve Číňanům, kde se ovšem příliš nerozšířil, a to hlavně pro velký počet znaků čínského písma, kde jeden znak znamenal jedno slovo. Znaky byly vypalovány z hlíny a z nich se tisklo jako při deskotisku, dokud se znaky neopotřebovaly. Před staletími se jednotlivé části světa vzhledem ke vzdálenostem vyvíjely izolovaně a v Evropě se tato technika časem zdokonalila.

Gutenbergův tisk z výšky
Do období renesance spadá vynález evropského knihtisku neboli takzvaného tisku z výšky, kdy tisknoucí místa jsou v sazbě vyvýšena nad netisknoucí materiál. Dnes po staletých sporech se všeobecně považuje za vynálezce knihtisku Johann Gensfleisch zvaný Gutenberg. Tento Němec narozený v Mohuči ke konci 14. století (přesný rok narození není znám) přišel s myšlenkou napodobit tiskem rukou psané knihy, vyrobit je rychle a levněji. V Gutenbergově rodině se sléval kov k ražení mincí, a proto dobře znal vlastnosti kovových slitin i techniku ražení. Jeho hlavní zásluhou je, že vyřezal a vyryl do kovu odlévací formičky s obrazem jednotlivých písmen a v nich pak odléval ze snadno tavitelného kovu jednotlivá písmena. Dále rovněž přizpůsobil papírenský ždímací lis tiskařské podobě. Za datum jeho vynálezu se pokládá rok 1440. Významu svého vynálezu si Gutenberg byl vědom a takřka po celý život se snažil tajit způsob výroby a zavazoval mlčenlivostí i své učedníky; proto se knihtisku říkalo tajné černé umění. Johann Gutenberg zemřel roku 1468 jako čestný dvořan s velmi slušnými požitky.
Od Gutenbergova úmrtí se knihtisk velmi rychle rozšířil a ještě ve 21. století je někde stále používán na strojích, které se od těch z 15. století však podstatně liší moderností a rychlostí. Vznikly tři druhy knihtiskových tiskových strojů. Prvním druhem byl tisk tlakem desky na desku – lisy a příklopy. Takto se ještě v 90. letech 20. století i v prvních letech 21. století tiskla smuteční a svatební oznámení, pozvánky, vizitky, letáky, přítisky na obálky či na různé etikety, podnikové formuláře a podobně. Dalším způsobem byl tisk tlakem válce na desku (rychlolisy jednoobrátkové, dvouobrátkové a stavné) – takto se většinou tiskly až téměř do konce 20. století knihy, časopisy, plakáty, prospekty, ale i jízdní řády a velké firemní listiny různých tabulek. Třetí metodou byl tisk tlakem válce na válec (rotačky) – do začátku 21. století tento druh sloužil převážně k tisku novin a časopisů.   

Nástup rychlejšího ofsetu
V současnosti z tiskáren vytlačil knihtiskovou techniku ofset, který je rychlejší a kvalitnější na přenos obrazu, a také velmi rychle se po roce 1990 rozšiřující počítačová technika spojená s přenosem dat do firemních malých laserových tiskáren či kopírek. Proto také mnoho tiskáren zaniklo během prvního desetiletí 21. století. V dnešní době je i časopis Železničář tištěn ofsetovou technikou, která je schopná během jednoho dne vytisknout celý časopis. Například osmibarevné archové ofsetové stroje, rychlostí 6 000 kusů za hodinu, potisknou čtyřbarvotiskem arch papíru po rubu i líci na jeden průchod strojem. Dříve se Železničář vyráběl právě knihtiskem a jeho výroba v samotné tiskárně trvala týden.  
Měl jsem tu čest se po několik let na výrobě Železničáře podílet jako tiskař. Tisknul jsem jak čtyřbarvotiskové obálky, tak i dvoubarevné vnitřní strany, poprvé tomu bylo v roce 1976. Tehdy jsem míval Železničáře přečteného ještě dříve, než se objevil v prodeji. Časopis vycházející dvakrát měsíčně se tehdy tisknul ve Středočeských tiskárnách v pražské Hálkově ulici, což v 70. letech minulého století byla největší a nejmodernější tiskárna v republice vybavená pouze knihtiskovou technikou. Zjednodušeně řečeno: časopis tehdy vznikal ve druhém patře ve strojní sazárně, kde se ze psaných předloh na sázecích strojích Linotype vysázely olověné řádky jednotlivých článků. Pak přišel ke slovu metér, který z nich udělal stránky a přiřadil z ručního písma sázené titulky a obrázky – štočky. Sazby jednotlivých stránek se obtiskly na lisu, pořídilo se takzvané zrcadlo konečné podoby časopisu, opravily chyby a po schválení se mohlo začít tisknout. 
Tisklo se o patro níž, kam se těžké kovové sazby dopravily výtahem. Obálka se tiskla buďto na dvoubarevných strojích (dva průchody strojem po jedné straně), nebo na jednobarevných (tedy čtyři průchody strojem po jedné straně). Vnitřky vydání se vyjížděly buďto také na dvoubarevných strojích, nebo na jednobarevných. Napřed se tiskly líce a potom ruby archů. Po vytištění putoval, na paletách, rozdělaný časopis od tiskových strojů výtahem z prvního patra tiskárny do patra třetího, kde byla knihárna. Obálka a vnitřní strany se tady na strojích skládaly, snášely do sebe, sešily drátem a nakonec ořízly po třech stranách na předepsaný formát, a pak se mohlo expedovat.

Tisk jízdenek a jízdních řádů
Knihtiskem se však nevyráběl pouze Železničář, ale také jízdenky a knižní jízdní řády a též velké archy jízdních řádů, které bývaly umístěny na stěnách čekáren či na otáčecích bubnech v nádražních budovách. Prakticky veškeré tiskoviny pro železnici se produkovaly knihtiskem. Celostátní knižní jízdní řády tehdejších ČSD se vyráběly vždy jeden rok v češtině a druhý rok ve slovenštině. Vždy se tiskly v bývalých pražských Novinářských závodech Mír. Vzpomínám si, jak v době mého teoretického učení v pražské polygrafické škole se spolužáci z tiskárny Mír přiznali, že nechtěně rozsypali několik sestavených stránek jízdních řádů. Málokdo si dovede představit, jak titěrná práce to byla dát vše do pořádku. Rozsypané sazební výplňky a litery názvů zastávek a číslic odjezdů či příjezdů vlaků se tehdy podařilo následně po pracovní době opravit, ale přesto bylo tehdy o pár dní opožděno knižní vydání pro cestující veřejnost. 
Při dnešní ofsetové technice se nic takového už stát nemůže. Ovšem zase se nic během tisku už nedá opravit. V případě knihtisku se opravilo během výroby celé slovo, dala se vyměnit celá řádka, vyměnil se třeba celý odstavec, jednotlivá písmena či číslice. Dnes, když vznikne chyba, se už při tisku dá málokdy do výroby zasáhnout. V současné době se v tiskárnách měří a počítá metrickou soustavou. V knihtisku vládl typografický systém a dnes si už málokdo uvědomí, co znamenají míry Cicero, Petit, Garmond, Text, Nonpareille… Knihtisk tak po 585 letech upadl v zapomnění a zůstaly na něj už pouze vzpomínky.